Konkurence je veliká, a tak hned od prvního dne po aklimatizaci trénujeme. Mrazivé teploty, které tu byly za dobu trvání olympiády jsou pryč a nás doprovází slunečná obloha. Na tréninky jsme rozdělení do dvou skupin, Pavel Bambousek bude závodit i v rychlostních disciplýnách, a tak trénuje separátně spolu s trenérem Pavle Fišerem, fyzio Bárou Hegemonovou a servisákem Vojtou Pršalou na větších kopcích. Zbytek lyžařské reprezentace ve složení: zrakově handicapovaný Patrik Hetmer spolu s trasérem Mírou Máčalou, stojící Tomáš Vaverka a já na monoski, trénuje spolu s trenérem Františkem Dostálkem a Radimem Nevrlým na technické disciplýny.

Lyžařské podmínky jsou výborné, slunce, pevná pista, trenéři v plné síle, výborný servis lyží, fyzio cvičení po tréninku, vše ostatní ve vesnici perfektně zařízené od realizačního týmu z Českého Paralympijského Výboru. K tomu všemu vedla dlouhá cesta, na které jsem potkal spoustu úžasných lidí. Nic z toho by nebylo bez dlouhodobé podpory sponzorů a partnerů - děkujeme!!! ... a dlouhodobé organizace pod vedením Marka Duška z Centra Handicapovaných Lyžařů v Jánských Lázní, který realizuje výukové kurzy pro úplné začátečníky i pro zkušenější lyžaře s handicapem. Pokud máte chuť, neváhejte ho kontaktovat na stránkách www.monoski.info, kde se dočtete více a najdete zde i další sponzory a partnery, kteří nám sportovců pomáhají jít za našimi sny.

Všichni otestováni s negativním výsledkem a mohlo se vyrazit. Spolu se sledge hokejisty jsme letěli do Amsterdamu a odtud už s dalšími paralympijskými týmy přímo do Pekingu. Doba letu byla asi devět hodin, z důvodu bezpečnostních hygienických opatření měl každý dostatek prostoru na to, aby si lehnul a na chvilku se i prospal. Po příletu do Číny jsme se rozdělili, kdy sledge hokejisté zamířili do Pekingu a lyžařský tým do horské olympijské vesnice Yanqing.

Do Yanqingu jsme jeli další tři hodiny. Tady už na nás čekal realizační tým, který přiletěl o pár dní dříve, aby nám vše připravil. Ubytovaní jsme v pokojích po našich olympionicích, nechali nám tu pár věcí, které se určitě hodí. Ve volných chvílích, jestli budou, si můžeme zahrát i ping pong. Teď honem spát, ať je energie na zítřejší den.

Zbývá jen 8 dní do odletu do Pekingu, a tak ještě trénuju, co to jde. Včera jsem měl raději zůstat doma. Při třetí jízdě v obřím slalomu jsem ztratil rovnováhu a v rychlosti najel do ochranných sítí u sjezdovky. Zaháknutý stablík mi sundal rukavici a já si o síť roztrhl ruku. Naštěstí mě sít zastavila kousek od stromů, tak to odnesla jen ta ruka. Chtěl bych poděkovat trenérovi, manželce trenéra a všem závodníkům, kteří se o mě starali do příjezdu horské služby. I těm patří velký dík za profesionální přístup a rychlý transport do nemocnice ve Vrchlabí. Rána byla hluboká a teklo i dost krve, od které mám snad úplně všechno - bundu, kalhoty, kombinézu, helmu... Už jsem myslel na nejhorší, zranění nakonec nebylo tak vážné, aby ohrozilo mou cestu do Pekingu, šlachy i kosti jsou v pořádku a stehy vytáhneme v Pekingu. I tak je to pech, o pár dní důležitého tréninku jsem přišel a teď jen doufám, že se rána v klidu zhojí a nepřijdou další komplikace.

Před Mistrovství světa v Alpském lyžování v Lillehammeru jsem stihl ještě pár tréninků na Stohu. Včera jsme se akorát vrátili a rád bych se s vámi podělil o své zážitky. Závody byly přesunuty z minulé sezony kvůli pandemii. Za to jsem na jednu stranu i rád, loni jsem musel na operaci nohy a tak jsem na lyžích nestál jediný den. O to větší to byla výzva, když jsem v létě zjistil, co všechno mě letošní zimu čeká. Mistrovství světa jsem měl potvrzené a do podzimu jsem čekal na potvrzení nominace na Paralympiádu v Pekingu (vyšlo to ;)).

Závody se jely v lyžařském středisku v Norsku v Lillehammeru, kde se v roce 1994 konaly Zimní Olympijské Hry. Středisko je to nádherné, krásná příroda, řeky, jezera… Jenom tam mají v zimě skoro pořád tmu, jak si můžete všimnout na fotkách z tréninku – ví to moc dobře, mají všechny sjezdovky naštěstí osvětlené. Závodní sjezdovka byla krutě přísná – ledovatá a místy tak strmá, že se člověk sotva udržel (pár se jich neudrželo).

19. ledna jsem jel závod v obřím slalomu, trať už záludněji postavit nemohli, zavřené zatáčky stavěli pod hranu, kam nebylo vidět, kde jsem měl rychlost a sotva jsem stíhal točit do další brány. Některé brány mě hodně potrápili a pár jsem si jich zase užil a smlsnul si na nich. V mé kategorii sedících jsem obsadil 15. místo.

21. ledna mě čekal slalom, je hodně technický a na ledové trati snadno ztratíte kontrolu a vyjedete ven, je třeba se koncentrovat každou vteřinu závodu. To se mi povedlo, a i když jsem pár chyb udělal, podařilo se mi to urvat, v závodě pokračovat a obě kola dojet až do cíle. Ze sedících nedojela ani polovina startovního pole, bylo to přísný! Umístil jsem se těsně za první desítkou a skončil na 11. místě.

Všechny závody v tomto roce mají jedno společné – sjezdovky jsou jeden velký kus ledu. Od léta má náš tým nového zkušeného trenéra - Pavla Fišera, s ním jsem od září trénoval v hale v Litvě, kde je čistý led. Z těchto tréninků jsem měl modřiny na několik týdnů po celém těle, ale víte, co se říká: těžce na cvičišti, lehko na bojišti. Pavel mi dělá i servis lyží, každý den brousí hrany, maže skluznici a já vím, že pokaždé, když si na lyži vlezu, můžu se na ni 100% spolehnout, je to super, zbytek je už jen v hlavě. Je toho hodně, co můžu zlepšit. Pevně věřím, že když vydržím a budu poctivě trénovat, příští Mistrovství budu bojovat o placku. Uvidíme, jak to půjde – sny jsou od toho, aby se plnily. A za měsíc hurá do Pekingu na Zimní Paralympijské Hry.